Dolomity na kole z Alta Badie. Tři krásné dny a (nejmíň) tři itineráře

Cyklistika je epická emoce. Složená z výkonu, radosti a zážitku. V různém poměru, vychází to pokaždé jinak, aniž byste chtěli, to asi víte. Namíchat si maximální koncentraci opojného koktejlu doporučuju v Dolomitech s epicentrem v jihotyrolském ladínském ráji Alta Badii. Protentokrát na silnici (povrchu) a silničce (kole).

„Tu la bici, e le Dolomiti“, nazývají také svůj region místní Ladínové, lidé unikátního horského národa, jehož jazyk v pěti údolích tří provincií přežil staletí. A teď se učí i nová moderní slova. „Víves“, na zdraví, ale žije dál. Po sedmi hodinách v autě připíjíme před ulehnutím zdejším temně rudým Lagreinem na nadcházející vítězství.

Sellaronda bike day, první pionýři bez aut

První den věnujeme trase přes čtyři nejatraktivnější sedla okolo známého masivu, tedy oficiální porci 53 kilometrů s 1637 metry převýšení Sellaronda bike day. Akce vznikla před dvaceti lety uzavřením vyznačeného okruhu pro auta v jednom dni od 8.30 do 16 hodin a společným startem. Časem dokázala přilákat až dvacet tisíc lidí z celého světa. Teď má dvě verze, letos jarní edice proběhla 6. 6. a podzimní se chystá 12. 9. Před sedmi lety jsem ji dal v celodenním hustém dešti s teploměrem jen lehce nad nulou, jiní tu zažili i chumelenici…

Dnes ale vládnou ideální podmínky. Sluníčko, ráno ještě chladnější vzduch vyžaduje rukávky. Přes křižovatku v La Ville (1433 m), hlavní obci Alta Badie, začínáme mírným, zato vytrvalým stoupáním do Corvary (1568 m), kde se napojujeme na okruh. Nádherná panoramata nedovolí pocítit první laktát ve svalech. Možná až v dalším už prudším utahováku přes Colfosco k Passo Gardena (už 2121 m). Následuje dlouhý zasloužený „cikcakový“ sjezd k rozcestí nad Selvou, místem tradičního hromadného startu.

Tady se však odbočuje doleva na Passo Sella (2240 m), kde náročný výstup odměňují nejlepší výhledy na masiv, který má objetý každý lyžař na sjezdovkách. Znovu dolů ke Canazei, ale v lese se silnice překlápí vzhůru, postupně mizí vegetace a blížíme se ke královskému krpálu na Passo Pardoi (2239 m) – prvnímu sedlu, přes nějž se daly překonat Dolomity v rámci Velké dolomitské silnice v roce 1905. To si zaslouží affogatko pod památníkem v podobě kola (ponechaného napospas živlům) Gugy Simoniho, který zde rozhodl růžovou třítýdenní bitvu Giro d´Italia v roce 2001.

Další parádní sjezdíček do Arabby (1602 m) a znovu vzhůru na poslední vrchol. Passo Campolungo (1875 m) leží možná nejníž, ale nohy navyklé leda na stoupák okolo jevanských rybníků, už se hlásí.

Jen vidina obídku ve vyhlášené ladínské horské boudě Utia la Tambra pod vrcholem z nich vymáčkne poslední zbytky sil. A poctivý steak tady dodá potřebné proteiny v nejčistší formě, stejně jako dolomitské pivo ionty…

S plným břichem to sviští dolů do Corvary a La Villy. Jenže odtud zbývá ještě kopec k hotelu do San Cassiana s více než stovkou výškových, fuj. Finální výsledek denní štrapáce 73 km/2073 m si však zaslouží poctivý zápisek do deníčku. A bazének, sauničku i vířivku na střeše Gran Paradisa, hotelu s nomen omen, a šumícím prosečkem při výhledu na zapadající slunce. „Život tady zkrátka běží jinak než v Římě,“ loučí se náš průvodce Daniele s odpovědí, proč před pár lety změnil domácí základnu.

Dolomites bike day, taky poctivý, ale ještě pohodovější

Že by na druhý den nohy včerejšek zapomněly, to se rozhodně říct nedá. Aspoň že začínáme sjezdem… Dolomites bike day následoval popularitu konceptu Sella Rondy, zčásti vede po stejných silnicích, zčásti jinudy, má 51 kilometrů s 1370 metry. Trať vede přímo okolo našeho hotelu, silnice se uzavírají od 8.30 do 12.30. Cyklistický provoz i start je volný, jedete si sami, jak se vám zlíbí. Takže tuhle radost si dáváme letos třetí červnovou sobotu tentokrát naživo!

Spadneme znovu do La Villy (1426 m) a vystoupáme do Corvary. Tady se odbočuje vlevo přímo na Campolongo (1875 m), tedy prudce nahoru proti včerejšímu směru okolo lanovky Pralongia. Míjíme více cyklistů, ale žádná auta. Ano, to je neskutečný rozdíl na první pohled. Navzdory ohleduplnosti většiny řidičů o den dříve, kdy se v serpentinách tvořily zácpy autobusů, motorek, výletníků. „Situace je neúnosná. Chceme zabránit hlavně jednodenním projížďkám horami. Na příští sezonu se chystají omezení s povolením vjezdu přes sedla jen pro místní anebo ubytované na delší dobu,“ vysvětluje pak později rozumnou regulaci Nicole Dorigová z turistické kanceláře v Alta Badii.

Taky sjezd do Arabby vede opačně než včera, chytám druhý defekt, naštěstí krátce před dojezdem. Giorgio v servisu mi mění duši za 10 eur, mezitím stíhám očekovat obsluhu v rozjuchaném baru na centrálním kruháči, která zůstala v paměti z deštivé pouti před sedmi lety. „Ne, ne, už tu není. Dlouho to byla naše atrakce, první trans barman/ka v Dolomitech,“ usmívá se jeho/její nástupkyně Giorgia. Affogatko chutná báječně i tak, navíc s vidinou panoramatického sestupu až k benátskému Pieve di Livinalongo (1475 m).

Odtud však musíme znovu nahoru a bude to bolet. Tornate/zatáčky jsou nekonečné a pohledy úžasné. Ale Passo Falzarego s křižovatkou do Cortiny leží až ve 2117 metrech. A poslední Passo Valparola, které nás vrátí do Jižního Tyrolska, ještě o dva kilometry dál a 83 metrů výš. Finální téměř osmikilometrový padák do San Cassiana přímo k hotelu přináší euforickou endorfinovou jízdu. Tím spíš, když si dovolíte aspoň na chvilku naskočit na tachometru devítku s nulou… A poté obvyklé zasloužené večerní procedurky v bazénu a restauraci.

Maratona dles Dolomites, už závod se vším všudy

Nesmí chybět ani podrobnější připomenutí Maratona dles Dolomites. Tohle už je skutečný závod! Letos se jel první červencovou sobotu už podevětatřicáté za účasti 32 400 cyklistů z 85 zemí. Také tady se samozřejmě zavírají silnice pro auta a v nabídce máte tři tratě 138 km/4230 m převýšení – z Villy přes Campolongo, Pordoi, Sellu, Gardenu, znovu Campolongo, pak na Passo Giau (2236 m), Valparolu a zpět do Corvary. Tu letos vyhrál Luca Cavallo (4:21:23). Nebo střední 106 km/3130 m a kratší 55 km/1780 m – to je lehce protažená Sellaronda. Výběr nechám na vás, respektive stavu nohou a mysli (nejmíň) třetí den v řadě v sedle při poctivém arbajtu.

„Sdíleli jsme prostor, úsilí, očekávání, úsměvy, výstupy a sestupy. Možná proto nás cyklistika dál učí něčemu důležitému. Na vrchol nikdo nedosáhne úplně sám. I při individuální jízdě jsme vždy součástí něčeho většího: silnice, krajiny, komunity, příběhu. Dolomity nám tuto pravdu připomínají. Giulan a Madre Terra (Děkuji, Matko Země). Včera, mezi těmito mimořádnými horami, jsme měli tu čest zažít malé, ale hmatatelné vyjádření míru. Není to dokonalé. Není to trvalé. Ale skutečné,“ hodnotil ho vznosně jeho ředitel Mihiil Costa.

„Až se vrátíte domů, vezměte si s sebou to, co žije v těchto horských průsmycích: ticho, vyrovnanost, velkolepost hor. Ve světě stále více zahlceném hlukem pokračují v tanci do rytmu přírody. Ať nás ta hudba příští rok opět přivítá,“ loučil se.

Ještě pro kompletní reprezentativní itinerář dodávám, že horal Hervé Barmasse z Aosty tady vytyčil před dvěma lety trasu Supermaratony, 285 km s 8400 m převýšení, která obsáhne 13 dolomitských sedel. Tu si musíte dát sami a pak se mu přihlásit s výkonem. Takže máme výzvu na příště. Kdo jede?

Tomáš Nohejl, Alta Badia